Daňový systém v České republice se neustále mění a panuje velká nejistota, jak se bude dále vyvíjet. Nedávno o tom přinesl zajímavý článek náš sesterský server Podnikatel.cz, kde se objevil výzkum společnosti Deloitte, který pro ČR nevyznívá zrovna příznivě: "Téměř čtyři z deseti oslovených firem v České republice uvedly, že vnímají daňovou nejistotu větší než v ostatních evropských zemích. Více než tři čtvrtiny respondentů pak vnímají celkovou daňovou nejistotu větší nebo alespoň stejnou jako v ostatních zemích Evropy," uvedl Petr Neuschl, manažer oddělení nepřímých daní společnosti Deloitte.
Zpráva společnosti Deloitte má rozhodně reálný základ. Můžeme koneckonců vzpomenout na minulý rok, kdy nebylo jasné, jak se budou vyvíjet daně z přidané hodnoty. Podle původního návrhu, který odsouhlasila vládní koalice v minulosti, se měla DPH sjednotit na 17,5 %. Nakonec bylo vše jinak a DPH stoupla u obou sazeb o 1 procentní bod na současných 15 a 21 %. Daňová nejistota „přinesla“ podnikům ztráty za desítky milionů Kč. Nehledě na to, že bývalá pravicová vláda dodržela jen minimum předvolebních slibů.
Panovala však nejistota i v dalších oblastech. Velmi se například začali obávat živnostníci, kteří najednou mohli porušovat zákon a ocitnout se v takzvaném švarcsystému. Přitom samotná definice švarcsystému byla vykládána různě. A ti právně zkušenější se mu mohli velice snadno vyhnout.
Proti živnostníkům ale „brojila“ také opozice, zajímavým v tomto ohledu bylo například vyjádření stínového ministra financí Jana Mládka, který je profesionálním politikem (živen za peníze daňových poplatníků), neváhal přitom živnostníky označit jako parazity. Bohatí se také nemohli těšit od pravicové vlády na žádné ústupky. Zaváděla se také solidární daň, jejíž výpočet byl velmi obtížný.
Velkým překvapením však bylo také nepřijetí zákona ohledně zrušení daně z dividend. Přitom zrušení zdanění dividend mohlo do ČR přilákat zahraniční podílové fondy.
Daňová stabilita je pro vývoj ekonomiky velmi důležitá, a to často i mnohem více, než výše zdanění. Pro firmy, které vyznávají tradiční hodnoty a chtějí realizovat investici s dlouhodobou návratnosti, tedy žádnou krátkodobou spekulaci, je daňová stabilita zásadní. Pokud politická strana tvrdí, že chce zavést selektivní daně například na oblast telekomunikací, znamená to, že se například výrazně změní návratnost investice v případě, že by nějaký nový hráč odkoupil frekvence pro mobilní síť.
Zatímco by investor do nových frekvencí předpokládal, že při současném daňovém zatížení se mu investice vrátí za 10 až 15 let, selektivní daň může tento poměr výrazně změnit a prodloužit návratnost i na více než 20 let. Znamená to, že nákup frekvencí se nevyplatí a Češi se tak levnějšího volání nedočkají. (Nebo investor bude muset využívat účetních machinací, kdy bude „zisk“ převádět jako náklady za know-how či poradenství. V současnosti selektivní daně požaduje například ČSSD, ale i KSČM.
Bohužel, nelehké je také začít podnikání v České republice. Podle organizace Doing Business se Česká republika umístila na nelichotivém 75. místě, spadla tak za rok 2014 o 7 příček. Nejvíce si ČR pohoršila v hodnocení, které zkoumalo čas a náklady potřebné k registraci nemovitosti. Zhoršení nastalo také v jednoduchosti, času a nákladech nutných k založení firmy. Zde jsme propadli o 6 příček.
Body však ČR nahnala v jednoduchosti vyhlášení insolvence (zlepšení o 6 příček) či v přeshraničním obchodu. Velkým problémem je také převedení elektřiny pro potřeby podnikání. Zde se Česká republika umístila na 146. místě, za námi už jsou jen země jako Chad, Zambie nebo Albánie.
Pohoršilo si však také například Slovensko, které se umístilo na 49. místě. Nejjednodušší podnikání vás čeká v Singapuru, v první desítce nejlepších zemí k podnikání najdeme Gruzii či Malajsii, dále už jen ekonomiky s vysokými příjmy.
Je důležité také vzít na zřetel, že Česká republika je nízkoinflační ekonomika, má tak nominálně nižší růst nominálního hrubého domácího produktu. Nízkou inflaci si Česká republika udržuje, a to i při výrazně nižších úrokových sazbách než v dalších postkomunistických zemích. Výnosnost investic je tak výrazně nižší než například v Polsku, kde mohl i obyčejný střadatel v minulosti na spořicích účtech realizovat i 9% úrok.
Zatímco máme stabilní makroekonomické prostředí, ve stabilitě daňového prostředí zcela selháváme. A to je velký problém. V minulosti jsme proto museli dávat přednost investičním pobídkám, neboli investorům, kteří s podporou státu vytvořili pracovní místa v montovnách. Tyto pracovní místa vytvářely „nízkou přidanou hodnotu“.
Je třeba připomenout, že investiční pobídky byly velmi štědré a za vytvoření jednoho pracovního místa v určitém období firmy inkasovaly i několik milionů Kč. A jakmile se tyto pobídky vyčerpaly, řada z těchto firem zamířila například dále na východ, atraktivní bylo také Rumunsko či Bulharsko. Tyto investice sice přinesly výrazný růst hrubého domácího produktu při jejich realizaci, když však došlo k současné hospodářské krizi, řada z nich se nedokázala adaptovat a začala mít problémy, hospodářský pokles proto byl velmi výrazný.
Pokud budeme chtít, aby se u nás nadále realizovaly investice s vyšší přidanou hodnotou, které si na sebe dokáží vydělat bez investičních pobídek, musí daňová stabilita zůstat klíčovým faktorem. A současné nepřátelské podnikatelské prostředí se bude muset změnit. Jen tak budeme moci plně čerpat benefity z našeho stabilního makroekonomického prostředí. Investoři se místo složitého vedení účetnictví a snaze, jak se vyhnout regulacím, budou moci věnovat svému podnikání a dále ho rozvíjet. Až pak možná místo hospodářského oddalování znovu začneme Německo ekonomicky, ale i mzdově dohánět.
Zdroj: mesec.cz